Autorem článku je Bc. Martin Nejedlý, MSc (martin.nejedly@akrasia.cz). Aktuálně se věnuje doktorskému studiu ve Velké Británii na University College London. Ve svém výzkumu se zabývá biologickými mechanismy, které propojují sociální zkušenosti jedince, psychiku a fyzické zdraví. Předtím vystudoval magisterský obor Health Psychology rovněž na UCL a v ČR bakalářské obory Psychologie na FF UK a Molekulární biologie a biochemie organismů na PřF UK. Recenzi článku před vydáním zpracoval Bc. Jiří Štipl (jiri.stipl@akrasia.cz), student výzkumného magisterského programu (Research Master’s) v metodologii psychologického výzkumu na University of Amsterdam.
Úvod #
ADHD bývá označováno za „módní trend“. Laická veřejnost mnohdy připisuje jeho příznaky nesprávné výchově, modernímu životnímu stylu a rozvoji technologií. Ačkoli pojem ADHD vznikl jako diagnostická kategorie až v 80. letech 20. století, popisy dětí i dospělých s poruchami pozornosti nebo hyperaktivity/impulzivity se objevily podstatně dříve. Již antičtí filozofové užívali pojem akrasia, který popisoval nedostatek kontroly impulzů. Koncem 18. století vznikly první známé lékařské spisy obsahující popisy nemocí, které do značné míry odpovídaly současným pojetím ADHD. Následovalo dlouhé období snah charakterizovat podstatu těchto potíží, které vyústilo ve vývoj dnešních diagnostických manuálů.
Společně s vývojem pohledu na podstatu toho, co dnes označujeme jako ADHD, se také měnila užívaná terminologie. Ve 20. století se v českém prostředí objevily pojmy lehké poškození mozku a lehká dětská encefalopatie (LDE). Ty posléze vystřídala lehká mozková dysfunkce (LMD). Novější pojmy, se kterými se setkáváme dodnes, zahrnují také ADD, hyperkinetické poruchy nebo specifické poruchy chování. Terminologické proměny mnohdy matou laickou i odbornou veřejnost, a některé z dřívějších názvů jsou tak nesprávně užívány dodnes. V aktualizovaných diagnostických manuálech však existuje jediný uznávaný pojem, kterým je právě ADHD (Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder, v českých překladech obvykle ne zcela přesně uváděno jako Porucha pozornosti s hyperaktivitou). V následujících odstavcích shrneme vývoj diagnózy, vysvětlíme důvody změn terminologie a stručně popíšeme současný pohled na diagnostickou kategorii ADHD.
První zmínky připomínající ADHD #
Akrasia (antické Řecko) #
Již v antické filozofii se setkáváme s popisem fenoménu akrasia (z řeckého „a” – bez, „kratos” – vůle či moc), který označoval situace, ve kterých jedinec podlehl svým impulzům a jednal proti svému záměru. Aristoteles a někteří další autoři chápali akrasii jako relativně stabilní vlastnost charakteru (Bobonich & Destrée, 2007). Pojem tak v těchto pojetích poukazuje na potíže s regulací impulzů, které jsou pro jedince s ADHD typické (Kalis a kol., 2008). Charakteristiky jedinců připomínající příznaky ADHD se objevují rovněž v náboženských textech i klasických literárních dílech (Martinez-Badía & Martinez-Raga, 2015).
První lékařské spisy (druhá polovina 18. století – 19. století) #
V lékařských spisech se poruchy pozornosti objevují až v roce 1775. Německý lékař Melchior Adam Weikard popsal nedostatek pozornosti (německy Mangel der Aufmerksamkeit, někdy používal i latinský termín Attentio Volubilis) ve svém díle Der Philosophische Arzt (Filozofický lékař). Nemoc byla charakterizována roztěkaností, nedbalostí, ale také projevy odpovídajícími impulzivitě/hyperaktivitě (netrpělivost, nerozvážné zahajování nových projektů) a poruše exekutivních funkcí (nechuť k aktivitám vyžadujícím nepřetržité duševní úsilí, kolísavý výkon). Léčba zahrnovala například studené koupele, cvičení, jízdu na koni, bylinné extrakty, ale také izolaci ve tmě (Barkley & Peters, 2012).
Druhým historicky významným dílem z konce 18. století byla učebnice skotského lékaře Alexandera Crichtona (Barkley, 2018). Crichton (1798/2008) hovořil o neschopnosti souvislého soustředění (the incapacity of attending with a necessary constancy to any one object), která se projevovala těkáním pozornosti a vnitřním neklidem. S poruchou pozornosti se dle něj jedinec mohl narodit, anebo mohla být důsledkem poškození mozku. Crichton také zdůrazňoval individuální přístup ve vzdělávání dětí s poruchami pozornosti. Palmerová a Finger (2001) došli k závěru, že Crichtonův popis neschopnosti souvislého soustředění odpovídá pozdějším diagnostickým kritériím ADHD s převahou nepozornosti.
V 19. století postupně přibývalo autorů, kteří popsali možné případy ADHD zejména u dětí. Za zmínku stojí Henrich Hoffmann, který zaznamenával příběhy dětských pacientů včetně známého případu neposedného Filipa. George Still zapsal svá pozorování vývoje 43 dětí s potížemi v regulaci pozornosti, které označil jako defekt morální kontroly (podrobněji viz Barkley, 2018; v českém jazyce např. Ptáček a kol., 2020).
Období “mozkových poruch“ #
Epidemie encephalitis lethargica (1917-1926) #
Na přelomu let 1916 a 1917 propukla v Evropě epidemie encephalitis lethargica (v českém jazyce někdy uváděno jako Economova či letargická encefalitida nebo chřipka ospalá), která se později rozšířila i do Severní Ameriky.Nemoc se zpočátku projevovala horečkou a stavy podobnými chřipce, následně se však přidaly neurologické projevy, letargie a nadměrná spavost. Pacienti se dostávali do stavu „pseudospánku”, ve kterém nereagovali na vnější podněty, nevyvíjeli aktivitu a nekomunikovali. Někdy však měli otevřené oči a často si zpětně vybavovali dění kolem sebe. Přibližně třetina nemocných zemřela a u druhé třetiny se v následujících letech rozvinuly neurologické symptomy, např. parkinsonský třes. Původce nemoci je dodnes neznámý (Hoffman & Vilensky, 2017).
Encephalitis lethargica sehrála významnou roli ve vývoji koncepcí předcházejících ADHD. U mnoha dětí, které nemoc přežily, se následně objevila hyperaktivita, iritabilita a impulzivita, aniž by došlo k narušení intelektu. Syndrom získal název postencefalická porucha chování (postencephalitic behaviour disorder). Byly pro něj však charakteristické rovněž projevy, které dnes nejsou považovány za běžnou součást ADHD (např. agresivita, výrazné emoční výkyvy). Přesto však objev postencefalické poruchy chování podnítil mnoho dalších výzkumů, které se snažily dávat do souvislosti poškození mozku s „problémovým chováním”. Význam epidemie encephalitis lethargica spočíval ve dvou hlavních bodech. Za prvé přivedla pozornost psychiatrů i neurologů k samotným projevům ADHD, které byly dříve přehlíženy. Za druhé podnítila úvahu, dle které se za potížemi ve vzdělávání a chování dětí mělo skrývat poškození mozku (Rafalovich, 2001).
Lehká dětská encefalopatie (40. – 60. léta) #
V návaznosti na postencefalickou poruchu chování byly v kontextu „problémového chování” zkoumány různorodé příčiny možného poškození mozku včetně porodního traumatu (Shirley, 1939), epilepsie (Levin, 1938) či působení toxických látek (Byers & Lord, 1943). Přestože tito pacienti mívali poruchy intelektu a jiné závažné potíže, poznatky ze studia poranění mozku byly postupně přenášeny i na jedince, u kterých bychom dnes hovořili spíše o ADHD či poruchách učení (Strauss & Kephart, 1955). Méně závažné projevy měly být logickým důsledkem méně závažného poškození mozku. Vznikl tak pojem lehké poškození mozku (minimal brain damage). Ačkoli mnohdy chyběly důkazy traumatické události, která by k poranění mozku vedla, v 50. letech se rozmohl trend diagnostiky lehkého poškození mozku čistě podle projevů chování (Barkley, 2018). V ČSSR byl později používán ekvivalentní pojem lehká dětská encefalopatie, který zavedl Kučera (1961).
Lehká mozková dysfunkce (LMD, 60. – 80. léta) #
V roce 1962 proběhla v Oxfordu konference Mezinárodní studijní skupiny dětské neurologie (International Study Group on Child Neurology), jejímž závěrem byla dvě doporučení. Za prvé byl doporučen terminologický přechod od minimálního mozkového poškození k pojmu lehká mozková dysfunkce (LMD, minimal cerebral dysfunction, v novější terminologii minimal brain dysfunction). Pojem “poškození“ (resp. v ČSSR encefalopatie) měl být opuštěn, jelikož poškození mozku by nemělo být určováno pouze na základě chování. Pojem „dysfunkce” vyjadřoval, že se mohlo jednat o různorodé abnormality v celkovém fungování mozku, které nemusejí být nutně způsobené jeho poraněním (mohou být např. důsledkem genetických vlivů a vývoje). Druhé doporučení se vztahovalo ke konkretizaci různých typů LMD, resp. pacientských podskupin (Lange a kol., 2010). Jak již bylo zmíněno, pojmy jako minimální poškození mozku či LMD byly velmi obecné a zahrnovaly kromě poruch pozornosti a hyperaktivity také poruchy učení či řeči.
Přestože díky oxfordské konferenci vznikla první konsenzuální diagnostická kategorie, která dokázala pojmout poruchu pozornosti, stále chyběla jednotná diagnostická kritéria a formální taxonomie různých typů LMD. V roce 1964 tak v USA vznikla iniciativa pro vyjasnění terminologie a klasifikace LMD. Diagnóza získala jednotnou definici a označovala potíže dětí, u kterých se projevovaly poruchy učení či chování i přes intelekt v pásmu průměru či nadprůměru. Důležitou součástí definice byl také domnělý původ, který měl spočívat v „odchylkách ve fungování centrální nervové soustavy“ (s. 9), tedy nejednalo se např. o pouhý důsledek momentálně prožívané duševní nepohody. Kromě toho byla vytvořena klasifikace definující jednotlivé skupiny pacientů s diagnózou LMD. Současnému pojetí ADHD se značně podobala kategorie odchylek v pozornosti, míře aktivity, kontrole impulzů a afektu. K diagnostice bylo doporučováno komplexní vyšetření zahrnující lékařskou, vývojovou i rodinnou anamnézu, lékařská vyšetření (zejm. neurologické), posouzení akademických dovedností a některá psychologická vyšetření. O dospělých se dokumenty definující LMD nezmiňují (Clements, 1966).
Ačkoli v zahraničí byla LMD relativně brzy nahrazena novými diagnostickými kategoriemi (viz níže), v Česku zůstal tento konstrukt značně populární až do konce 90. let. Prof. Matějček (1990) obhajoval užívání LMD jakožto zastřešujícího pojmu pro skupinu různých poruch učení a chování. Až do začátku 21. století se v Česku LMD nadále objevovala v odborné literatuře (např. Černá, 1999; Tyl & Tylová, 2003) a byla diagnostikována v pedagogicko-psychologických poradnách. Popularita pojmu LMD mohla v českém prostředí přispět k dlouhodobému zanedbávání problematiky ADHD v dospělosti, jelikož se tato kategorie od svého vzniku vztahovala téměř výhradně na děti.
Vznik ADHD: Diagnostický a statistický manuál (DSM) #
Vznik DSM (50. léta) #
V 50. letech došlo k významné události v historii psychiatrie. Přestože existovaly různorodé diagnostické manuály, chyběl jim jednotící rámec. Mnoho takových dokumentů bylo navíc specificky zaměřených pouze na konkrétní potíže. Americká psychiatrická asociace (APA) tak v roce 1952 vytvořila první verzi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM). První verze manuálu nezahrnovala pojem LMD ani jinou podobnou (sub)kategorii (American Psychiatric Association, 1952). Jsou to však právě další revize tohoto manuálu, které daly vznik dnes užívanému pojmu ADHD.
DSM-II: Hyperkinetická reakce dětství (1968) #
Pojem LMD se v zahraniční literatuře objevoval až do 80. let, nicméně od samotného vzniku byl ostře kritizován. Nedostatků bylo mnoho. Představu minimální nespecifické mozkové patologie by např. dle kritiků bylo možné aplikovat prakticky na většinu psychiatrických onemocnění. Dalším problémem byl předpokládaný původ v „lehce dysfunkční“ mozkové aktivitě, což byl nejen pojem nespecifický, ale také ve většině případů neprokazatelný (Lacey, 1970; pro přehled Conners, 2001). Ani samotní autoři všeobecně přijímané definice LMD nepředpokládali, že by se jednalo o finální diagnostickou kategorii (Clements, 1966). Již koncem 50. let se zároveň objevovaly konkrétnější konstrukty, které se zaměřovaly pouze na určitý výsek pacientů s LMD. Za nejstaršího předchůdce ADHD jako samostatné diagnostické jednotky bychom tak pravděpodobně mohli považovat tzv. hyperkinetickou poruchu impulzů (Hyperkinetic Impulse Disorder; Laufer & Denhoff, 1957).
Ve druhé revizi DSM byla v důsledku kritik pojmu LMD zahrnuta diagnostická kategorie hyperkinetické reakce dětství či dospívání (hyperkinetic reaction of childhood or adolescence). Diagnóza byla popsána pouhými dvěma větami. Vyznačovala se “nadměrnou aktivitou, neklidem, roztěkaností a krátkým rozsahem pozornosti, zejména u malých dětí; chování se obvykle zmírní během dospívání.” (s. 50). Tato kategorie vylučovala, že by chování bylo zapříčiněno organickým poškozením mozku. V takovém případě by se jednalo o jinou diagnostickou kategorii (American Psychiatric Association, 1968).
DSM-III: ADD neboli porucha pozornosti (1980) #
Hyperkinetická reakce dětství byla centrována více na problematiku hyperaktivity spíše než pozornosti. Kanadská psycholožka Virginia Douglasová (1972) však na základě série výzkumů hyperaktivních dětí upozorňovala, že by důraz měl být kladen zejména na deficit pozornosti a potíže s kontrolou impulzů. Právě tyto symptomy považovala za primární příčinu vzdělávacích a dalších potíží u hyperaktivních dětí. Douglasová si také uvědomovala, že poruchy pozornosti mohou přetrvat do dospělosti. Uvedla, že ačkoli u hyperaktivity často dochází k ústupu během dospívání, nepodařilo se nalézt důkazy, že by se tak dělo i u deficitu pozornosti a symptomů impulzivity.
Tento pohled se následně promítl do třetí revize DSM manuálu, ve které se setkáváme s pojetím blízkým dnešní diagnóze ADHD. Jednalo se o poruchu pozornosti (Attention Deficit Disorder, ADD). Manuál dále rozlišoval dvě subkategorie: ADD s hyperaktivitou (později uváděno jako ADD +H, ne však ještě ADHD) a ADD bez hyperaktivity (ADD -H). Pojem ADD tak náležel zastřešujícímu názvu poruchy a byl používán bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost hyperaktivity (American Psychiatric Association, 1980; Barkley, 2018).
DSM-III zahrnovala klasifikaci symptomů nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity. Pro udělení diagnózy ADD musely symptomy započít před sedmým rokem věku, trvat alespoň 6 měsíců a nemělo se jednat o důsledek jiných poruch (American Psychiatric Association, 1980). Tím byl položen základ, ze kterého se později vyvinula dnešní diagnostická kritéria ADHD.
DSM-III-R: ADD se mění na ADHD (1987) #
DSM-III samotná upozorňovala na problematiku dělení ADD do dvou skupin dle přítomnosti hyperaktivity (American Psychiatric Association, 1980). Nebylo totiž známo, zda se jednalo o spektrum projevů jedné poruchy, anebo zda šlo o dvě zcela odlišné kategorie. Dále bylo zapotřebí získat více výzkumných důkazů pro konkrétní diagnostická kritéria. Nebylo jasné, jak přesně by diagnostika dle kritérií DSM-III dokázala rozlišit ADD od jiných poruch (Barkley, 2018).
V roce 1987 došlo k dodatečné revizi DSM-III známé jako DSM-III-R. Právě zde došlo ke zrodu diagnózy ADHD, která nahradila pojem ADD. Důvod byl spíše pragmatický. Většina výzkumů byla orientována na hyperaktivní děti. Stále tak chyběl dostatek studií, které by objasnily, zda má být porucha pozornosti bez hyperaktivity považována za stejnou kategorii jako ADHD. Problém byl však spíše odsunut. Porucha pozornosti bez hyperaktivity byla zařazena pod vágní samostatnou kategorii nazvanou nediferencovaná porucha pozornosti (undifferentiated attention-deficit disorder, zkratkou také později UADD). Kromě toho došlo k úpravám kritérií ADHD pro zpřesnění jeho diagnostiky (American Psychiatric Association, 1987; Barkley, 2018).
DSM-IV: Tři subtypy ADHD a přidání lomítka (1994) #
Od 70. let bylo prováděno mnoho studií, které pomohly objasnit podstatu ADHD. Studie dvojčat poukázaly na jeho vysokou dědivost a význam genetických dispozic. Rozvoj zobrazovacích metod odkryl některé neurofyziologické abnormality, které zčásti vysvětlují příslušné symptomy. Od druhé poloviny 80. let se také objevovalo stále více důkazů ve prospěch nepozornosti a hyperaktivity/impulzivity jakožto samostatných kategorií symptomů. Někteří autoři dále argumentovali, že deficit pozornosti ve skutečnosti není podstatou poruchy. Stále více bylo upozorňováno na komplexní narušení exekutivních funkcí včetně motivačních procesů, které je společné jedincům s hyperaktivitou i bez hyperaktivity (shrnuto v Barkley, 2018).
DSM-IV se snažila integrovat mnoho nových poznatků. Zcela zásadní byla studie 380 dětí a adolescentů, u kterých bylo zkoumáno, zda má smysl rozlišovat dimenze nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity (Lahey a kol., 1994). Ve světle nových důkazů bylo ADHD rozděleno na tři subtypy: s převahou nepozornosti, s převahou hyperaktivity/impulzivity a kombinovaný subtyp. Tato změna také bere v potaz, že u některých pacientů s převahou nepozornosti mohou být příznaky hyperaktivity přítomny, ale nedosahují klinické významnosti (například pohrávání si s předměty, které však nezpůsobuje výrazné potíže v každodenním fungování). Přestože zkratka ADHD zůstala stejná, do samotného pojmu bylo přidáno lomítko (Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder). Uvádění lomítka je v souladu s dělením na subtypy, tedy u jedince s ADHD mohou být přítomny příznaky nepozornosti, hyperaktivity/impulzivity nebo obojího (American Psychiatric Association, 1994). V české literatuře je tato zdánlivě nepatrná změna opomíjena, a proto se stále používá ne zcela šťastný překlad porucha pozornosti s hyperaktivitou. Tento překlad tak na rozdíl od anglického protějšku nevystihuje zkušenost poměrně velké skupiny pacientů s ADHD. Přesnějším překladem by mohla být například porucha pozornosti a/nebo hyperaktivity.
Další zásadní změnou je uznání existence diagnózy ADHD v dospělosti. Ačkoli DSM-IV uvádí, že u většiny dospělých dojde alespoň ke zmírnění symptomů, explicitně zmiňuje také možnost přetrvání poruchy v plném rozsahu. Pro jedince, kteří v dospělosti již nenaplňovali veškerá kritéria ADHD, byla zavedena nová kategorie ADHD v částečné remisi(American Psychiatric Association, 1994). Specifika diagnostiky ADHD u dospělých však stále zůstala opomíjena.
Dnešní pojetí DSM-5: Tři klinické obrazy ADHD (2013) #
Ačkoli od vydání DSM-IV přibylo mnoho nových poznatků o ADHD, změny v páté revizi byly mírné. Převaha symptomů nepozornosti či hyperaktivity/impulzivity přestala být vnímána jako stabilní charakteristika. Pojem subtyp neuvažoval proměnlivost projevů ADHD napříč vývojem jedince. Jak již bylo zmíněno, u některých lidí s ADHD například dochází k vymizení či zmírnění příznaků hyperaktivity během dospívání, zatímco problémy s pozorností a seberegulací přetrvávají i v dospělosti. Nedává tak plně smysl hovořit o „typech” poruchy, ale jedná se spíše o projevy jedné diagnózy u konkrétní osoby v daném čase. Pojem subtyp byl z těchto důvodů nahrazen pojmem klinický obraz (z anglického presentation, v české literatuře někdy uvedeno jako klinické manifestace či doslovně přeloženo jako prezentace). V dnešním pojetí je tedy ADHD jedna diagnóza, která může mít tři klinické obrazy: kombinovaný, s převahou nepozornosti a s převahou hyperaktivity/impulzivity (American Psychiatric Association, 2013; Epstein & Loren, 2013).
DSM-5 nově uvádí kritéria pro diagnostiku ADHD v dospělosti. Z hlediska věku se také posouvá věková hranice pro první příznaky v životě jedince. Ačkoli DSM-IV požadoval jejich přítomnost do věku 7 let, DSM-5 posunul tuto hranici na 12 let. Nově je také specifikována závažnost ADHD: mírné, středně závažné, závažné (American Psychiatric Association, 2013).
Paralelní vývoj v Mezinárodní klasifikaci nemocí #
MKN-9: Hyperkinetický syndrom dětství (1979) #
Kromě DSM jsou duševní poruchy kodifikovány také v manuálu Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), který vydává Světová zdravotnická organizace. Vedle ADHD se tak od vydání MKN-9 v roce 1979 paralelně rozvíjel pojem hyperkinetický syndrom dětství (Hyperkinetic Syndrome of Childhood; Světová zdravotnická organizace, 1978).
MKN-10: Hyperkinetické poruchy (1990) #
Desátá revize (MKN-10) vstoupila v platnost v roce 1994. MKN-10 byla ovlivněna vývojem v DSM, nicméně zachovala si vlastní terminologii. Zavádí diagnostickou kategorii hyperkinetické poruchy (kód F90). Tato kategorie zahrnovala čtyři další podkategorie, které uvádíme jen pro přehled:
- F90.0: Porucha aktivity a pozornosti.
- F90.1: Hyperkinetická porucha chování.
- F90.8: Jiné hyperkinetické poruchy.
- F90.9: Hyperkinetická porucha nespecifická.
Pro stručné srovnání lze zmínit, že DSM-IV, DSM-5 i MKN-10 obsahují podobný výčet symptomů. Rozdíly jsou patrné především v diagnostických kritériích, která byla striktnější u hyperkinetických poruch. Tato kategorie vyžadovala přítomnost příznaků hyperaktivity i nepozornosti. Postrádala tak rámec pro pacienty s převahou jedné či druhé skupiny symptomů. Pacientovi také nemohla být diagnostikována hyperkinetická porucha souběžně s poruchami nálady (deprese, úzkostné poruchy), které se však u jedinců s ADHD vyskytují ve vyšší míře než u běžné populace (American Psychiatric Association, 2013). Ačkoli diagnostika hyperkinetického syndromu v dospělosti nebyla plně vyloučena, podobně jako v DSM-IV pro ni chyběla diagnostická kritéria (World Health Organization, 1992).
MKN-11: Sjednocení terminologie – ADHD (2022) #
V lednu roku 2022 vstoupila v platnost MKN-11, díky které došlo ke sjednocení terminologie. Manuál tak obsahuje ADHD se třemi klinickými obrazy po vzoru DSM-5. MKN-11 oproti DSM-5 neuvádí název s lomítkem, tj. plný název je Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Kritéria diagnózy jsou však ekvivalentní těm uvedeným v DSM-5 (World Health Organization, 2022).
Vývoj v Československu a České republice #
Období mozkových poruch v Československu (40. – 90. léta) #
Situace v Československu zpočátku kopírovala se zpožděním vývoj v západních státech. Již ve 40. letech používal MUDr. Karel Macek termín lehké poškození mozku, který odpovídal anglickému pojmu minimal brain damage. V 60. letech se o rozšíření této kategorie zasloužil Kučera, který používal ekvivalentní pojem lehká dětská encefalopatie. Ten byl v 70. letech aktualizován na lehkou mozkovou dysfunkci (shrnuto v Matějček, 1990). Jak již bylo zmíněno, vývoj od LMD k jiným kategoriím však stagnoval; LMD bylo občas uváděno v odborné literatuře ještě začátkem nového století.
Rozkol terminologie (přelom 21. století) #
Na přelomu 21. století existoval částečný rozkol terminologie v závislosti na oboru. V oblasti školství byl používán pojem specifické poruchy chování (např. MŠMT, 2001). V oblasti medicíny byla dlouhodobě upřednostňována klasifikace MKN. S pojmem hyperkinetické poruchy se tak dodnes setkáváme zejména v dětské psychiatrii. Psychologové na rozdíl od psychiatrů nebyli vázáni konkrétní klasifikací. Terminologie pro ně byla spíše záležitostí osobní preference či toho, s kým profesně spolupracovali. Někteří z nich tak upozorňovali odbornou veřejnost na aktuálnost pojmu ADHD (Mertin, 1997; Smolík, 2002). Podobně jako v zahraničních zdrojích se místy objevoval i pojem ADD, který měl značit protějšek ADHD bez přítomnosti hyperaktivity. Jak však bylo vysvětleno výše, zkratka ADD nikdy nebyla v tomto významu uvedena v diagnostických manuálech.
Sjednocení terminologie (současnost) #
V souladu se zahraničním trendem dochází ke sjednocení terminologie. Pojem ADHD začíná být upřednostňován ve všech oblastech praxe. S příchodem MKN-11 skončila platnost pojmu hyperkinetická porucha (World Health Organization, 2022). Psychiatři tak mohou ADHD evidovat, aniž by museli užívat v našem prostředí méně konvenční DSM-5. Lze však očekávat, že tato změna bude vyžadovat čas. V oblasti školství bývá sice ADHD mnohdy uváděno mezi specifickými poruchami chování, ale například ve vzdělávacích materiálech MŠMT si postupně získává svou vlastní pozici (Kucharská & Mrázková, 2014). Pojem ADD je stále občas nesprávně používán v praxi i některých publikacích, ale postupně jej nahrazuje ADHD s převahou nepozornosti po vzoru MKN-11 a DSM-5 (např. ve srovnání Čermáková a kol., 2015; Čermáková a kol., 2020).
ADHD v dospělosti #
Samostatným tématem je pak ADHD v dospělosti, které bylo mnoho let opomíjeno. Tato problematika vstoupila na pole české psychologie a psychiatrie teprve v posledním desetiletí. Psychiatrická společnost ČLS JEP (2018) například vydala vlastní guidelines pro léčbu ADHD v dospělosti. Téma diagnostiky ADHD v dospělosti se objevuje stále častěji v českých publikacích, odborných článcích, ale také v předatestační přípravě psychiatrů. Existence ADHD v dospělosti a postupy pro jeho diagnostiku a léčbu však prozatím nevstoupily do všeobecného povědomí odborné veřejnosti. Pacienti se tak mohou někdy setkat s nepochopením i u odborníků, v důsledku čehož jsou nuceni vyhledat úzce profilované psychology a psychiatry, kteří se na problematiku ADHD přímo specializují. Z důvodu narůstající poptávky však tito specialisté mívají naplněné kapacity, a tak se lidem s ADHD mnohdy nedostává pomoci, kterou potřebují.
Zdroje #
American Psychiatric Association. (1951). Diagnostic and statistical manual of mental disorders. Author.
American Psychiatric Association. (1968). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (2rd ed.). Author.
American Psychiatric Association. (1980). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (3rd ed.). Author.
American Psychiatric Association. (1987). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (3rd ed., rev). Author.
American Psychiatric Association. (1994). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (4th ed.). Author.
American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (5th ed.). Author.
Barkley, R. A. (Ed.). (2018). Attention-Deficit Hyperactivity Disorder (4th ed). The Guilford Press.
Barkley, R. A., & Peters, H. (2012). The Earliest Reference to ADHD in the Medical Literature? Melchior Adam Weikard’s Description in 1775 of “Attention Deficit” (Mangel der Aufmerksamkeit, Attentio Volubilis). Journal of Attention Disorders, 16(8), 623–630. https://doi.org/10.1177/1087054711432309
Bobonich, C., & Destrée, P. (Eds.). (2007). Akrasia in Greek philosophy: From Socrates to Plotinus. Brill.
Byers, R. K., & Lord, E. E. (1943). Late effects of lead poisoning on mental development. American Journal of Diseases of Children, 66(5), 471–494. https://doi.org/10.1001/archpedi.1943.02010230003001
Conners, C. K. (2000). Attention-deficit/hyperactivity disorder—Historical development and overview. Journal of Attention Disorders, 3, 173–191. https://doi.org/10.1177/108705470000300401
Čermáková, M., Papežová, H., Uhlíková, P. (2015). Poruchy pozornosti a hyperaktivita (ADHD/ADD): Příručka pro dospělé. PRVOUK P26/LF1/4 a P03/LF1/9. http://nepozornidospeli.cz/images/ADHD_prowebFIN.pdf
Čermáková, M., Papežová, H., Uhlíková, P., Jiráčková, R., Gricová, J., & Štěpánková, T. (2020). Poruchy pozornosti a hyperaktivita (ADHD): Příručka pro dospělé. E-Clinic. http://nepozornidospeli.cz/images/ADHD_prowebFIN.pdf
Černá, M. (1999). Lehké mozkové dysfunkce. Karolinum.
Clements, S. D. (Ed.). (1966). Minimal brain dysfunction in children: Terrninology and Identification Phase One of a Three-Phase Project. U.S. Department of Health, Education, and Welfare.
Crichton, A. (2008). An Inquiry Into the Nature and Origin of Mental Derangement: On Attention and Its Diseases. Journal of Attention Disorders, 12(3), 200–204. https://doi.org/10.1177/1087054708315137 (původní práce publikována roku 1798)
Douglas, V. I. (1972). Stop, look and listen: The problem of sustained attention and impulse control in hyperactive and normal children. Canadian Journal of Behavioural Science / Revue Canadienne Des Sciences Du Comportement, 4(4), 259–282. https://doi.org/10.1037/h0082313
Epstein, J. N., & Loren, R. E. (2013). Changes in the definition of ADHD in DSM-5: Subtle but important. Neuropsychiatry, 3(5), 455–458. https://doi.org/10.2217/npy.13.59
Hoffman, L. A., & Vilensky, J. A. (2017). Encephalitis lethargica: 100 years after the epidemic. Brain, 140(8), 2246–2251. https://doi.org/10.1093/brain/awx177
Kalis, A., Mojzisch, A., Schweizer, T. S., & Kaiser, S. (2008). Weakness of will, akrasia, and the neuropsychiatry of decision making: An interdisciplinary perspective. Cognitive, Affective, & Behavioral Neuroscience, 8(4), 402–417. https://doi.org/10.3758/CABN.8.4.402
Kučera, O. (1961). Psychopatologické projevy při lehkých dětských encefalopatiích. Praha: SPN.
Kucharská & Mrázková (Eds.). (2014). Metodika práce školního speciálního pedagoga zapojeného ve školním poradenském pracovišti. MŠMT. https://www.msmt.cz/file/52528/
Lacey, H. M. (1970). Minimal Brain Damage: A Meaningful Diagnosis or an Irrelevant Label? Child Welfare, 49(4), 205–211.
Lahey, B. B., Applegate, B., McBurnett, K., Biederman, J., Greenhill, L., Hynd, G. W., Barkley, R., Newcorn, J., Jensen, P., Richters, J., Garfinkel, B., Kerdyk, L., Frick, P. J., Ollendick, T., Perez, D., Hart, E. L., Waldman, I., & Shaffer, D. (1994). DSM-IV field trials for attention deficit hyperactivity disorder in children and adolescents. American Journal of Psychiatry, 151(11), 1673–1685. https://doi.org/10.1176/ajp.151.11.1673
Lange, K. W., Reichl, S., Lange, K. M., Tucha, L., & Tucha, O. (2010). The history of attention deficit hyperactivity disorder. ADHD Attention Deficit and Hyperactivity Disorders, 2(4), 241–255. https://doi.org/10.1007/s12402-010-0045-8
Laufer, M. W., & Denhoff, E. (1957). Hyperkinetic behavior syndrome in children. The Journal of Pediatrics, 50(4), 463–474. https://doi.org/10.1016/S0022-3476(57)80257-1
Levin, P. M. (1938). Restlessness in children. Archives of Neurology And Psychiatry, 39(4), 764. https://doi.org/10.1001/archneurpsyc.1938.02270040120006
Martinez-Badía, J., & Martinez-Raga, J. (2015). Who says this is a modern disorder? The early history of attention deficit hyperactivity disorder. World Journal of Psychiatry, 5(4), 379. https://doi.org/10.5498/wjp.v5.i4.379
Matějček, Z. (1990). K pojmu „lehkých mozkových dysfunkcí“ (LMD). Československá Psychiatrie, 86(1), 7–15.
Mertin, V. (1997). LDE, LMD nebo ADD/ADHD? In A. Kucharská (Ed.), Specifické poruchy učení a chování (pp. 22–24). Portál.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. (2001). Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení nebo chování. MŠMT. https://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicky-pokyn-ministryne-skolstvi-mladeze-a-telovychovy-k-vzdelavani-zaku-se-specifickymi-poruchami-uceni-nebo-chovani
Palmer, E. D., & Finger, S. (2001). An Early Description of ADHD (Inattentive Subtype): Dr Alexander Crichton and ‘Mental Restlessness’ (1798). Child and Adolescent Mental Health, 6(2), 66–73. https://doi.org/10.1111/1475-3588.00324
Psychiatrická společnost ČLS JEP (2018). Hyperkinetická porucha u dospělých [Doporučené postupy psychiatrické péče 2018, F9 – ADHD]. Dostupné z: https://postupy-pece.psychiatrie.cz/specialni-psychiatrie/f9-adhd/adhd-dospeli.
Ptáček, R., Ptáčková, H., & Braten, E. (2020). K historii diagnostické kategorie ADHD. Česká a Slovenská Psychiatrie, 116, 190–196.
Rafalovich, A. (2001). The conceptual history of attention deficit hyperactivity disorder: Idiocy, imbecility, encephalitis and the child deviant, 1877-1929. Deviant Behavior, 22(2), 93–115. https://doi.org/10.1080/016396201750065009
Shirley, M. (1939). A Behavior Syndrome Characterizing Prematurely-Born Children. Child Development, 10(2), 115. https://doi.org/10.2307/1125474
Smolík, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy: Průvodce klasifikací, nástin nozologie, diagnostika (2. Vyd.). Maxdorf.
Strauss, A. A., & Kephart, N. C. (1955). Psychopathology and education of the brain-injured child: Progress in Theory & Clinic v. 2. Grune & Stratton.
Světová zdravotnická organizace. (1978). Mezinárodní klasifikace nemocí, úrazů a příčin smrti ve znění 9. Decenální revize (M. Šantrůček, Trans.). Avicenum.
Tyl, J., & Tylová, V. (2003). Lehké mozkové dysfunkce: Nové metody nápravy (3. Vyd). Asociace pro aplikovanou psychofyziologii a biofeedback ČR: EEG Biofeedback institut. http://eegbiofeedback.cz/wp-content/uploads/2021/11/PhDr.-Jiri-Tyl-Lehke-mozkove-dysfunkce.pdf
World Health Organization (Ed.). (1992). The ICD-10 classification of mental and behavioural disorders: Clinical descriptions and diagnostic guidelines. Author.
World Health Organization. (2022). ICD-11 for Mortality and Morbidity Statistics: 6A05 Attention deficit hyperactivity disorder. https://icd.who.int/browse11/l-m/en#/http%3a%2f%2fid.who.int%2ficd%2fentity%2f821852937