Autorem článku je Bc. Jiří Štipl (jiri.stipl@akrasia.cz), student výzkumného magisterského programu v metodologii psychologického výzkumu na University of Amsterdam, spoluzakladatel a předseda spolku Akrasie. Zaměřuje se především na vývoj psychologických testů, psychometrii a rysovou teorii osobnosti. Před zveřejněním zpracovali podrobnou recenzi článku Bc. Martin N. Danka, MSc (martin.danka@akrasia.cz) výzkumník v oblasti biosociálních věd na University College London ve Velké Británii (https://profiles.ucl.ac.uk/90937-martin-danka) , a Mgr. Helena Halířová (helena.halirova@akrasia.cz), absolventka magisterské psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a místopředsedkyně spolku. Dále bych rád poděkoval za četné připomínky Marku a Ivě Vrankovým
Co se v tomto článku dozvíte? #
V tomto článku jsou postupně popsána všechna podstatná kritéria diagnózy ADHD, ale jen v určité míře detailu. Můžete si tak při čtení často klást otázku „Jak přesně poznám jestli tohle již splňuji, nebo ne?“. Odpověď je jednoduchá – nepoznáte. Kdo to ale může poznat jsou právě odborníci zkušení v diagnostice ADHD, kteří znají příslušná kritéria do hloubky a mají srovnání s množstvím pacientů, které již vyšetřovali.
Hlavním cílem článku je, aby lidé, kteří si nejsou jistí, zda mohou mít ADHD, pochopili, jaké různé projevy s ADHD souvisejí a zvážili další souvislosti. Cílem tohoto článku není demonstrovat jak “vysokou laťku” je nutné splnit pro naplnění diagnózy ADHD, jakékoliv podezření je důležité ověřit, protože problémy, které vás přivádějí k tomu podezření, mohou být způsobeny i jinou diagnózou, které také zřejmě vyžaduje péči.
Nediagnostikované, a tím pádem zřejmě i neléčené a nekompenzované ADHD, může podstatně narušovat váš každodenní život a zvýšit riziko různých závažných problémů, např. zbytečné nedokončení nebo prodlužování studia, problém udržet si práci, vyšší riziko rozvoje deprese, sebevražedného chování nebo závislostí, větší šanci dopravních nehod či zranění, snížené sebevědomí a další (Kooij et al., 2018). Tato rizika se dají prokazatelně snížit či zcela minimalizovat pokud se ADHD diagnostikuje a vhodně řeší (Shaw et al., 2012).
“Sebediagnostika” nebo sebepoznání? #
Slovo ‚sebediagnostika‘ je ve skutečnosti protimluv. Většina lidí nejsou psychiatři nebo kliničtí psychologové, a proto nemohou stanovit diagnózu ADHD. Ani tito odborníci nemohou diagnostikovat sami sebe. Z tohoto důvodu se nemusíme obávat, že bychom se nyní pouštěli do (sebe)diagnostiky.
Jak začíná cesta k diagnóze #
Obvyklá cesta k diagnóze v dospělosti vypadá tak, že člověk své zatím neodhalené ADHD „pozná“ v nějakém náhodném popisu ADHD symptomů, na který narazí třeba při poslouchání podcastu či scrollování TikToku. Často ale lidé nějaké podezření z minulosti již mají. Není výjimkou, že mnozí byli ještě na základní škole posláni do pedagogicko-psychologické poradny a dostali z ní zprávu, která zmiňuje problémy s pozorností, ale konkrétně ADHD ne (což je často tím, že tyto poradny nejsou oprávněné ADHD diagnostikovat a tak pouze popíší symptomy). Jiní si vyslechli podezření od odborníků ze souvisejících oborů, kteří taktéž nemohou ADHD diagnostikovat, např. od neurologa, praktického lékaře, školního psychologa, psychoterapeuta, adiktologa nebo speciálního pedagoga. Také se stává, že je nejdříve diagnostikováno dítě dospělého s ADHD a následně je ADHD rozpoznáno i u rodiče.
Než se někdo rozhodne navštívit odborníka za účelem ověření diagnózy, je přirozené, že se snaží vyjasnit si, s čím má vlastně problém. Při podezření na ADHD lidé často váhají, zda jejich potíže jsou již dostatečně závažné, aby byla návštěva odborníka na místě.
Zjišťování si informací o ADHD a snaha o lepší porozumění vlastním těžkostem tedy často předchází samotnému rozhodnutí domluvit si odborné vyšetření. Na tom není nic špatného a nemělo by se to odsuzovat jako „laická sebediagnostika“. Problematické by ale samozřejmě bylo tvrzení, že někdo má diagnózu ADHD, aniž by byla ověřena relevantním odborníkem. Tady je ale zapotřebí vyzdvihnout, že u ADHD je častější podceňování závažnosti než její přeceňování (Fisher et al., 2021; Sibley et al., 2016; Kooij et al., 2008). Tedy mnohdy lidé s ADHD své potíže spíše podceňují, přehlížejí a nevnímají je jako dostatečně závažné i když ve skutečnosti jsou.
Co je to vlastně ADHD? #
Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder neboli ADHD se do češtiny překládá jako porucha pozornosti s hyperaktivitou, ale je třeba říct, že lomítko v původním názvu znamená “s a nebo” aby bylo zřejmé, že jsou možné tři varianty: ADHD pouze s narušením pozornosti, ADHD pouze s hyperaktivitou a ADHD s kombinovanou prezentací. Pokud vás více zajímá, jak se koncept ADHD vyvíjel, včetně důvodů pro toto lomítko, velmi doporučuji náš detailní článek o historii ADHD. ADHD je neurovývojová porucha s počátkem v dětství, přičemž neurovývojová znamená, že dochází ke změnám ve vývoji mozku, které způsobují, kromě jiného, ona narušení pozornosti a hyperaktivitu. Tyto odlišnost ve fungování mozku pak narušují fungování v konkrétních oblastech života. ADHD tak může mít celoživotní dopad na práci, studium, správu financí, ale i vztahy nebo zdraví (např. dlouhodobé narušení spánku, nadváha, poruchy zpracování smyslových informací či vyšší riziko zranění).
Podle čeho se diagnostikuje ADHD? #
Pro diagnostiku ADHD existují různé diagnostické manuály, standardizované seznamy symptomů, dotazníky apod. Hlavními dokumenty, které definují ADHD a jeho diagnostiku jsou Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM), nyní v páté verzi DSM-5 (American Psychiatric Association, 2022), a Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, nebo anglická zkratka ICD) (World Health Organization, 2019). Tento článek vychází z aktuálních verzí těchto dokumentů, tedy z MKN-11 a DSM-5, ale není jeho cílem popsat v detailu ani jeden z těchto dokumentů. V tomto článku bez zbytečných technických detailů vyzdvihujeme v čem se MKN-11 a DSM-5 shodují, případně to, co je podpořeno aktuálním výzkumem.
Diagnóza ADHD obecně vyžaduje splnění pěti kritérií (A-E): #
● A: Samotná přítomnost symptomů a příznaků nepozornosti a/nebo hyperaktivity a impulzivity, které narušují fungování nebo vývoj.
● B: Přítomnost určitého množství symptomů a příznaků před 12. rokem věku.
● C: Přítomnost některých symptomů a příznaků alespoň ve dvou či více prostředích (např. doma, ve škole, v práci, během jiných činností apod.).
● D: Symptomy a příznaky narušují každodenní fungování, zejména v sociální oblasti, práci či vzdělávání.
● E: Posledním kritériem je jakási pojistka – symptomy a příznaky nejsou vysvětleny lépe jinou přítomnou patologií.
ADHD vs ADD? #
Lidé i někteří odborníci občas stále používají zkratku ADD pro označení “ADHD bez hyperaktivity” nebo “pouze poruchu pozornosti”. Tato zkratka by se však již používat neměla, podrobný příběh vývoje konceptu ADHD a jeho označení si můžete přečíst v našem již zmiňovaném rozsáhlém článku. Oficiálně platila pouze mezi lety 1980 a 1987 (Barkley, 2018). V současné době je podle diagnostických manuálů platný pouze pojem ADHD. To může mít podle poslední verze DSM-5 tři klinické obrazy (prezentace): převážně nepozornou prezentaci (1), převážně hyperaktivně/impulzivní prezentaci (2), nebo kombinovanou prezentaci (3).
Od kritérií k udělení diagnózy #
Podle DSM-5 je kritérium nepozornosti (A-1) a hyperaktivity/impulsivity (A-2) pro osoby starší 17 let naplněno, pokud je v daném kritériu v dostatečné míře přítomno alespoň 5 a více příznaků. Konkrétní příznaky podle těchto kritérií uvedeme v následující podkapitole. Nastavení vhodného prahu v podobě počtu nutných příznaků je dlouhodobě předmětem diskuzí (např. kapitola 1.3 in Kooij, 2022). Důležitější než počet příznaků, je však závažnost, s jakou ovlivňují každodenní život jedince.
Naplnění příznaků nepozornosti (A-1) i hyperaktivity/impulzivity (A-2) (při splnění ostatních kritérií B až E) znamená diagnózu ADHD s kombinovanou prezentací. Naplnění pouze příznaků nepozornosti (A-1) ale ne hyperaktivity impulzivity (A-2) znamená diagnózu ADHD s převážně nepozornou prezentací. Naplnění pouze příznaků hyperaktivity a impulzivity ale ne příznaků nepozornosti (A-1) znamená diagnózu ADHD s převážně hyperaktivně/impulzivní prezentací.
Kritérium A: Symptomy a příznaky #
Obecně o symptomech a příznacích #
Symptomy jsou subjektivně udávané potíže a příznaky objektivně pozorovatelné potíže. Pro zjednodušení budeme používat tyto termíny zaměnitelně. Pro obě skupiny platí, že jednotlivé příznaky musí být přítomné alespoň 6 měsíců a to způsobem, který je nepřiměřený pro daný věk a úroveň intelektuálního vývoje a zároveň tyto příznaky mají citelný negativní dopad na běžné fungování (o tom více později).
Jak u sebe přemýšlet o příznacích? #
ADHD může snižovat schopnost spolehlivě posoudit své vlastní příznaky. Nicméně z výzkumů vyplývá, že samotný dospělý pacient je schopen v rámci vyšetření odborníkem popsat své potíže dostatečně spolehlivě pro vyhodnocení naplnění diagnózy. Pro rozpoznání ADHD je tak podstatné zamyslet se do hloubky nad svým současným chováním a prožíváním a nad jeho vývojem v čase, zejména v dětství. Tyto úvahy je vhodné si zapisovat, aby bylo možné je později důkladněji zanalyzovat (a např. toto přinést i na případné první vyšetření).
Přesnost diagnostiky je ale možné a vhodné zvýšit získáním informací od někoho, kdo vyšetřovaného dobře zná (rodič, partner, sourozenec, třídní učitel). V některých západních zemích je toto téměř nutnou podmínkou pro udělené diagnozy ADHD. Avšak s ohledem na to, že ADHD má vysokou dědičnost, může být posouzení dalšími členy rodiny ovlivněné jejich vlastním ADHD. Ti tak mohou získat dojem, že “Pokud tohle je ADHD, tak to by to musel mít každej”, zvláště pokud jsou tyto symptomy v rámci rodiny “normální”. “Normální” ale pouze ve smyslu častější, nikoli funkční (kapitola 2.9 in Kooij, 2022).
U každého ze symptomů je dobré se zamyslet nad následujícími aspekty:
- Kdy se tento symptom u vás poprvé objevil?
- Jak dlouho se nyní tento symptom projevuje?
- Je tento symptom patrný ve vícero prostředích/typech situací?
- Jak často a výrazně se daný příznak projevuje v porovnání s průměrem populace? To je samozřejmě náročné posoudit. Ale zkuste si představit nějakou větší různorodou skupinu lidí, jako jsou třeba vaši (bývalí) spolužáci.
- Snažíte se nějak aktivně potlačovat projevy nebo následky tohoto symptomu nebo jeho dopady snižuje podpora okolí? Pro diagnózu je totiž podstatné, jak se symptom projevuje (či jak by se projevoval) bez snahy o jeho kompenzaci.
Kritérium A-1: Nepozornost #
Nedostatek pozornosti nebo problém s její regulací? #
První skupinou příznaků je “nepozornost” (inattention). Tento název je ale poněkud nešťastný. Ve skutečnosti se jedná spíše o problém s regulací zaměření pozornosti než o její trvalý nedostatek (Barkley, 2018). Tedy pro funkční pozornost není důležité jen být schopný se na něco soustředit ale i moct si zvolit na co se budu soustředit a toto soustředění udržet po delší dobu a odolávat při tom rušivým podnětům.
Lidé s ADHD se často dokáží soustředit – někdy a na něco. Stává se jim, že se dokonce soustředí příliš intenzivně a dlouho na jednu činnost či podnět (a to často aniž by to předem plánovali), což způsobuje, že jim utíkají jiné věci. Tento stav je známý jako tzv. hyperfocus (Hupfeld et al., 2018).
Proto by bylo lepší nahradit termín “pozornost” obecnějším označením. U pozornosti si většinou představíme soustředění během přednášky či pracovní porady, ale pozornost v kontextu ADHD má obecnější význam. Výstižnější by mohly být termíny jako je kognitivní kontrola, sebekontrola nebo exekutivní funkce (Barkley, 2021b).
Příznaky nepozornosti (kritérium A-1) #
Jedná se o náš překlad oficiálního seznamu příznaků podle DSM-5, popisy jsme mírně rozšířili pro lepší pochopení. Připomínáme, že pro naplnění tohoto kritéria je nutné mít 5 a více příznaků u osob starších 17 let.
- Časté dělání “chyb z nepozornosti”, opomíjení podstatných detailů. Chybování kvůli nepřesnému čtení zadání nebo jeho nedočtení.
- Častý problém s udržením pozornosti. Např. v průběhu školní hodiny nebo přednášky, při delším čtení, konverzacích. Delší činnosti zpravidla vedou k pocitu nudy nebo snadnému odvádění pozornosti nesouvisejícími myšlenkami nebo opuštěním činnosti pro jinou aktuálně zajímavější. Popisován(a) jako snadno rozptýlitelný, roztěkaný, roztržitý.
- Častá “zasněnost” nebo “duchem nepřítomnost”. Ostatní mají pocit (často oprávněně), že je neposloucháte, když s vámi mluví. Sklon rozbíhavě měnit téma konverzace nebo zapomínat, o čem konverzace původně byla.
- Častý problém s provedením školních úkolů, pracovních zadání, domácích prací, administrativních záležitostí a dalších povinností podle zadání a problém s jejich včasným dokončováním. Sklon začít dělat více věcí najednou, ale ani jednu z nich nedokončit.
- Časté problémy s organizací denních aktivit. Problémy s plánováním školních, pracovních a jiných aktivit a s dodržováním těchto plánů. Časté nedodržení termínů a pozdní příchody. Nepořádnost.
- Častá nechuť k činnostem, které vyžadují delší soustředění a mentální námahu. Sklon nejdříve udělat jednodušší a příjemnější úkoly a odkládat podstatnější a náročnější na později. Často vede k nedodržení termínů.
- Časté ztráty nebo opakované hledání předmětů denní potřeby, jako jsou mobilní telefon, brýle, peněženka, klíče, nabíječky apod.. Častější ztráty cenných předmětů nebo důležitých dokumentů či dokladů.
- Časté narušení soustředění vlivem vjemů z okolí (různé zvuky, konverzace, “koukání z okna”) nebo vlastních spontánních a souvisejících myšlenek s činností. Po rozptýlení obtížný návrat k původní činnosti.
- Časté zapomínání v běžných aktivitách, selhávání v “zařizování věcí”. Např. zapomenutí vynést koš, pověsit prádlo, zavolat k vyřízení něčeho, nezaplacení účtů i přes dostatek financí.
Kritérium A-2: Hyperaktivita a impulzivita #
Hyperaktivita a impulzivita jsou v rámci jednoho kritéria, protože spolu těsně souvisí a významově se dosti překrývají, např. když někdo bez rozmyslu nakopne míč rozbije tím okno, není snadné odlišit, zda jednal v důsledku hyperaktivity (nutkání k nějakému pohybu) a nebo impulzivity (nutkání realizovat náhlý nápad bez zvážení rizik).
Hyperaktivita #
Hyperaktivita je nejznámějším z příznaků ADHD. Typicky se může projevovat mimovolnými pohyby, vrtěním se, frustrací při nutnosti být na místě, tendencí klepat nohou při sezení nebo si “neustále s něčím hrát”. Hyperaktivita se však může projevovat aniž by si jí okolí nutně muselo všimnout, např. v podobě rychle se objevujících a tematicky nestabilních myšlenek a představ. Nebo k nadměrnému pohybu sice nedojde (např. v kostele je silný situační tlak) ale daného člověka s hyperaktivitou stojí mnoho úsilí zůstat “v klidu na místě” a způsobuje mu to mnoho stresu a takovým situacím se obecně vyhýbá (Barkley, 2018).
Impulzivita #
Podstatou impulzivity je náhlé jednání bez adekvátního zvážení důsledků kvůli snížené schopnosti zadržet okamžité reakce. Impulzivita se projevuje např. “vrháním se do věcí po hlavě” a nezvažováním všech rizik, či jejich podceňováním, odpovídání “bez rozmyslu”, přihlášením se na nějakou akci bez zvážení, zda bude možné se jí zúčastnit. Dalšími příklady impulzivity mohou být nevyslechnutí si instrukcí do konce, zbrklost, skákání druhým do řeči, obecně překračování společenských hranic a déle emoční projevy jako netrpělivost či snadné podráždění v reakci na negativní podněty.
Příznaky hyperaktivity a impulzivity (kritérium A-2) #
Jedná se o náš překlad oficiálního seznamu příznaků podle DSM-5, popisy jsme mírně rozšířili pro lepší pochopení. Připomínáme, že pro naplnění tohoto kritéria je nutné mít 5 a více příznaků u osob starších 17 let.
- Často se vrtíte na židli, klepete nohou nebo rukou, hrajete si s věcmi.
- Často máte problém zůstat sedět na místě. Pokud můžete, máte sklon často měnit místo, kde sedíte, např. při videohovoru z domova. Pokud nemůžete, např. na nějaké oficiální akci, cítíte vnitřní napětí z toho, že musíte sedět delší dobu na jednom místě. Snažíte se vyhýbat situacím, ve kterých byste museli delší dobu sedět na jednom místě.
- Často máte problém zůstat v klidu. Pokud máte sedět delší dobu, cítíte silné nutkání se hýbat. V dětství jste často běhali, šplhali nebo si jinak fyzicky hráli, i když to nebylo vhodné.
- Často máte problém se věnovat svým aktivitám potichu, tak abyste nerušili ostatní. Lidé vám často říkají, abyste mluvili tišeji nebo se “zklidnili”.
- Často jste “stále na nohou”, musíte pořád něco dělat, máte “příliš energie”.
- Často mluvíte více, než by odpovídalo situaci, nepustíte ostatní ke slovu. Někdy vedete dlouhé nadšené monology při kterých méně vnímáte své okolí. Sklon k “oversharingu” – sdělování situaci nepřiměřeného množství osobních detailů.
- Často se vám stane, že někomu začnete odpovídat ještě předtím, než dopoví otázku nebo “instinktivně” doplňujete nahlas ostatním věty při rozhovoru. Stává se vám, že na otázky odpovídáte okamžitě bez rozmyslu a později litujete, že jste nad odpovědí více nepřemýšleli.
- Často při čekání, až na vás přijde řada, např. ve frontě, při deskové či karetní hře, nebo v dopravě, cítíte napětí, neklid, stres nebo silný pocit nudy. Obecně máte sklon k netrpělivosti.
- Často přerušujete ostatní nebo se zapojujete do cizích hovorů, i když se to úplně nehodí. Půjčujete si nebo používáte cizí věci, aniž byste se předem zeptali. Obecně máte sklon narušovat činnosti ostatních nebo překračovat nějaká společenská pravidla, protože jednáte v důsledku okamžitého nutkání něco udělat.
Alternativní seznam příznaků ADHD v dospělosti #
Profesor Barkley (2018) navrhl alternativní diagnostická kritéria speciálně vytvořená (a ověřená) pro dospělé. Tato kritéria nejsou nyní oficiálně používána, ale i tak je doporučujeme k zamyšlení, Dle jeho dat by měla mít lepší rozlišovací schopnost v dospělosti než standardní DSM-5 kritéria. ADHD by měla indikovat, pokud je přítomno alespoň šest z následujících devíti příznaků:
- Časté a snadné rozptýlení vnějšími podněty.
- Časté impulzivní rozhodování.
- Časté potíže zastavit činnost nebo chování, když by se tak mělo učinit.
- Časté začínání projektů nebo úkolů, bez pozorného přečtení nebo vyslechnutí pokynů.
- Časté nedodržování slibů nebo závazků druhým.
- Časté problémy dělat věci ve správném pořadí nebo posloupnosti.
- Časté řízení motorových vozidel mnohem vyšší rychlostí než ostatní (nadměrná rychlost). (Pokud jste nikdy neřídili, nahraďte: „Časté potíže se potichu věnovat volnočasovým aktivitám nebo zábavě.“)
- Časté potíže udržet pozornost při plnění úkolů nebo volnočasových aktivitách.
- Časté potíže s organizací úkolů a činností.
Kritérium B: Přítomnost vícero symptomů před 12 rokem + ADHD v průběhu života #
Podle DSM-5 a MKN-11 by mělo být vícero symptomů průkazně přítomno před dvanáctým rokem (World Health Organization, 2019; American Psychiatric Association, 2022). Dospělí, zvláště s ADHD, mají problém přesně posoudit své symptomy retrospektivně, proto je pro diagnostiku vhodné shromáždit relevantní záznamy z dětství, jako jsou školní (po)známky, zprávy z vyšetření, deníkové záznamy nebo korespondence. A dále je velmi vhodné zeptat se rodičů, sourozenců, učitelů a dalších lidí, kteří vás v té době znali a mohou vám poskytnout další úhel pohledu.
Příčiny vzniku ADHD #
Dle současných poznatků se předpokládá, že je ADHD určeno převážně geneticky. Pokud má ADHD váš přímý příbuzný (rodič, sourozenec či potomek, 50 % sdílených genů), tak vaše riziko, že ADHD máte také, je kolem 20 %, tedy zhruba čtyřikrát vyšší (Faraone & Larsson, 2019). Ve vzácných případech může být mutace jediného genu samotnou příčinou ADHD. Ve většině případů však nelze hovořit o přítomnosti jediného “ADHD” genu. Populační studie nalezly několik genetických variant, z nichž každá má zřejmě malý příspěvek ke zvýšení rizika ADHD.
Tyto genetické predispozice interagují s množství faktorů prostředí a pozdějších událostí, např. s předčasným narozením, kouřením matky v těhotenství (potenciálně i pobyt matky v prostředí, kde se kouří, pokud sama nekouří), konzumací alkoholu matkou během těhotenství, vystavením neurotoxinům, např. olovu, proděláním některých infekcí, jako je encefalitida (Faraone et al., 2015). Tyto možné spolupříčiny zde ale uvádíme jen pro lepší představu o povaze ADHD, v individuální diagnostice většinou nelze zpětně určit, co mohlo mít vliv, a ani to není důležité.
ADHD v (před)školním věku #
Pokud čtete tento článek, zřejmě není třeba říkat, že i když jste nebyli diagnostikováni s ADHD v dětství, neznamená to, že ADHD nemáte už proto, že v době vašeho dětství v Č(SS)R nemusela být většina psychologů a psychiatrů obeznámena s jeho existencí.
Rodiče si často všímají symptomů již v batolecím věku, ale do zhruba 4 let je těžké odlišit ADHD od jiných možných problémů a normální variability chování (Stanford & Sciberras, 2022; American Psychiatric Association, 2022). Nicméně, v jedné studii byly sledovány děti diagnostikované kolem čtvrtého roku až do deseti let, 89 % jich i po šesti letech nadále splňovalo diagnózu ADHD, tedy už v tomto věku lze některé případy zachytit. Pro jistotu dodávám, že těch 89 % je pro přetrvání diagnózy u těch diagnostikovaných, není to % detekovaných případů ve 4 letech (Riddle et al., 2013).
Většina případů odhalených v nižším věku (před nástupem na základní školu) jsou ty s hyperaktivně-impulzivní nebo kombinovanou prezentací, protože mají lépe postřehnutelné projevy v chování. Děti s nepozornostní prezentací bývají diagnostikovány později, často s nástupem do základní školy, která klade nové nároky, vyžaduje sledování výkladu po delší dobu, zapamatování si a provedení domácích úkolů, obecně dlouhodobější plánování a větší seberegulaci (Stanford & Sciberras, 2022).
Odezní ADHD s věkem? #
Většina lidí s ADHD přítomným v dětství (ať již diagnostikovaným nebo ne) vnímá zlepšení symptomů ADHD přechodem do dospělosti, ale toto zlepšení je různé míry a nerovnoměrné napříč oblastmi, zejména vyšší u symptomů hyperaktivity, nižší u impulsivity a nepozornosti. Zhruba jedna třetina (citovaná studie uvádí 36.3 %) lidí s ADHD přítomným v dětství nadále splňuje diagnózu ADHD i v dospělosti (Kessler et al., 2004).
Konkrétní čísla se liší výzkum od výzkumu, ale obecný závěr je jasný, podstatná část dětí/lidí z ADHD “nevyroste”. Naplnění kritérií diagnózy je z definice závislé na (ne)fungování jedince. Pokud má někdo potíže v každodenním fungování, je logické, že se je snaží kompenzovat a hledá různá podpůrná řešení. Ačkoli studie popisují pokles “funkčního narušení” s věkem, je možné, že tato zlepšení spíše reflektují úspěšnou adaptaci daného člověka na své problémy než “odeznění poruchy” (Faraone et al., 2015).
ADHD v přechodu z dětství do adolescence #
Příznaky nepozornosti zůstávají spíše stabilní a jejich dopad se zvyšuje s postupnými změnami sociálního prostředí a jeho nároků s věkem. Zamyslete se nad tím, jak se vám dařilo plnit tyto nároky prostředí a lidí v něm ve školce, základní škole, střední, případně vysoké škole a na pracovišti, zda je zde patrný nějaký trend, podle čeho se měnilo, jak se vám daří.
Nejčastější jsou dva typy průběhů. U lidí s hyperaktivně-impulzivní nebo kombinovanou prezentací dochází k dřívějšímu rozpoznání diagnózy, protože kvůli hyperaktivitě a impulzivitě narušují častěji výuku. U lidí s převahou nepozornosti dochází častěji k pozdějšímu rozpoznání, zejména při přechodu do prostředí s větším důrazem na samostatnost, např. dokud je dítě na základní škole a rodiče na něj dohlíží, kompenzují jeho zapomnětlivost ve školní přípravě, s přechodem na střední školu toto omezí, a problémy se najednou projeví. Podobně to bývá s případným přechodem na vysokou školu, kde je najednou nutnost samostatné dlouhodobé přípravy a chybí průběžné testy, které by dávaly zpětnou vazbu.
Může se ADHD objevit až v dospělosti? #
Termín, se kterým se lze občas setkat v ADHD literatuře, je “late-onset ADHD”. Mohli bychom jej přeložit jako “ADHD s pozdním nástupem”. Myslí se tím, že se u konkrétního člověka ADHD objevilo až později, ale v dětství žádné příznaky (alespoň ne na úrovni pro splnění diagnózy) ADHD neměl. V tomto článku není prostor otevírat celou diskuzi této problematiky, ale podle některých studií se zdá, že se ADHD skutečně může začít projevovat až později (po 12. roce) (Asherson & Agnew Blais, 2019). Nicméně např. profesor Barkley, který je jedním z předních světových odborníků na ADHD, uvádí, že 98 % lidí, kteří byli na klinikách, kde se pohyboval, diagnostikováni s ADHD, měli identifikovatelný začátek příznaků ADHD před 16. rokem (Barkley, 2021). Také uvádí (ve shodě s diagnostickými manuály), že absence velké většiny příznaků v dětství zřejmě znamená, že problémy, které vás vedou k podezření na ADHD v dospělosti jsou zřejmě způsobeny něčím jiným. Jedná se ale o novou oblast aktivního výzkumu a je tedy možné, že zde dojde časem k přehodnocení.
Kolik lidí má ADHD? #
Na internetu i v literatuře se lze setkat s různými čísly, ale vždy záleží na konkrétní metodice a vzorku. Dobrý odhad poskytuje studie, kterou provedl Simon a kolegové (2009). Jedná se o tzv. meta-analýzu, tedy studii, která systematicky kombinuje výsledky mnoha jiných výzkumů na stejné téma, aby došla ke spolehlivějším závěrům. V tomto případě byly zkombinovány výsledky šesti původních studií výskytu ADHD u dospělých z různých zemí. Výsledkem byla 2.5% populační prevalence u dospělých. Odhad výskytu u dětí byl zhruba dvojnásobný, kolem 5 %. Vzhledem k dlouhodobé povaze ADHD bychom očekávali, že bude přítomné i u některých seniorů, což bylo potvrzeno v Nizozemsku v rámci velké populační studie, ve které sledovali ADHD u lidí starších 65 let. Diagnózu jich splňovalo 2.8 %, resp. 4.2%, pokud bychom nehodnotili výskyt symptomů v dětství, který může být u seniorů těžké posoudit (Michielsen et al., 2012).
Kritérium C: Vícero symptomů přítomných v alespoň dvou prostředích a Kritérium D: Symptomy jasně narušují běžné fungování #
Pokud pozorované problémy skutečně způsobuje ADHD, mělo by docházet k narušení fungování v různých oblastech života. Tímto narušením fungování se myslí výrazně horší vykonávání běžných činností, než by odpovídalo věku, vzdělání a obecně normě skupiny, do které člověk náleží. Tato narušení by měla být v důsledku symptomů z kritérií A1/A2 nebo v důsledku něčeho, co tyto symptomy způsobují. Pokud například jedinec chodí pozdě spát a ráno brzy vstává do školy/práce, může následně podávat během dne horší výkon v důsledku spánkové deprivace. V takovém případě je nutné se zamyslet, zda nevhodný denní režim dané osoby přímo souvisí s příznaky ADHD (World Health Organization, 2019; American Psychiatric Association, 2022).
V seznamu níže jsou uvedeny některé hlavní oblasti a aspekty života, u kterých je dobré se zamyslet, jak moc se vám v nich daří a proč, jaké v nich sami vnímáte nedostatky nebo vás na ně např. upozorňuje rodina a další lidé, kteří vás blíže znají.
- Péče o domácnost
- Práce
- Škola/studium
- Společenský/komunita život
- Partnerské vztahy, sexuální chování
- Spánek a zdraví
- Stravovací zvyklosti
- Sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěra, sebeobraz
- Návykové látky a návykové chování
- Správa osobních financí
- Řízení dopravních prostředků
- Výchova dětí
- Volný čas / koníčky
Kritérium E: Symptomy nejsou lépe vysvětlené jiným problémem #
Některé jiné patologie, tedy nemoci, poruchy, zranění a postižení mohou způsobovat podobnou skladbu symptomů jako ADHD. Je tedy nutné stanovit, zda přítomné příznaky nejsou lépe vysvětlitelné jinou diagnózou. Kromě toho je diagnóza ADHD také vyloučena, pokud se příznaky projevují pouze v průběhu schizofrenie nebo jiné psychotické poruchy (World Health Organization, 2019; American Psychiatric Association, 2022).
Zhodnocení kritéria E je někdy velmi složité, protože se ADHD často vyskytuje společně s dalšími problémy. Zhruba 60-80 % lidí s ADHD bude mít během života alespoň jednu další psychiatrickou diagnózu. Je proto nutné stanovit, zda se jedná o ADHD, odlišnou diagnózu, nebo ADHD v kombinaci s přidruženou diagnózou (Kooij et al., 2018).
Duševní poruchy a nemoci #
Část projevů s ADHD mohou sdílet např. poruchy chování, specifické poruchy učení, poruchy motorického vývoje, poruchy nálady (zejména deprese), úzkostné poruchy, porucha opozičního vzdoru, poruchy autistického spektra, poruchy osobnosti (zejména hraniční p.o.). Kromě poruch také může jít o traumata, např. spojená s fyzickým nebo sexuálním zneužíváním (American Psychiatric Association, 2022).
Návykové látky a léky #
Užívání návykových látek nebo abstinenční příznaky po jejich vysazení se také mohou jevit jako ADHD. Zároveň lidé s ADHD, zejména neléčení (Faraone et al., 2021) tyto látky častěji užívají a mají i vyšší riziko jejich problematického užívání a závislosti. Při užívání návykových látek je tak třeba rozlišit, zda byly příznaky ADHD přítomny již před jejich užíváním a do jaké míry. Stejně tak mohou některé příznaky ADHD navodit i předepisované léky, např. léky nahrazující hormony štítné žlázy, některé antikonvulsanty nebo některá antipsychotika či některá antiepileptika (American Psychiatric Association, 2022).
Fyzické nemoci #
I patologie považované tradičně za spíše “jen fyzické” mohou způsobovat příznaky připomínající ADHD. Patří mezi ně např. hypoglykémie, hypertyreóza nebo hypotyreóza, epilepsie, poruchy rytmu spánku a bdění, narušení funkce smyslových orgánů (World Health Organization, 2019).
Další relevantní fakta #
Emoční (dys)regulace #
Problémy s regulací emocí jako je např. nižší frustrační tolerance, iritabilita, výkyvy nálady (zejména nepřiměřeně v reakci na podněty) se často objevují u dětí i dospělých s ADHD. Dokonce se čím dál více mluví o tom, že se zřejmě jedná o další z hlavních rysů ADHD (Soler-Gutiérrez et al., 2023). Dle studií se také zdá, že ve většině případů souvisí narušení emoční regulace přímo s ADHD a ne s komorbiditami. Podobně jako u primárních příznaků ADHD dochází i u emoční dysregulace ke zlepšení po nasazení ADHD medikace (Stanford & Sciberras, 2022). I přes tato zjištění se ale problémy s emoční regulací v diagnostických manuálech považují “pouze” za tzv. “associated feature” (přidružený projev) a ne diagnostické kritérium, protože nejsou dostatečně specifické pro rozlišení od jiných diagnóz, které je také mohou způsobovat (Asherson et al., 2016; American Psychiatric Association, 2022).
Neurokognitivní deficity a jejich testování #
V kontextu ADHD se hovoří také o tzv. neurokognitivních nebo neuropsychologických deficitech, které se týkají např. pracovní paměti, variability reakčních časů, potlačování reakce (response inhibition) nebo pozornosti. Tyto deficity je možné měřit pomocí výkonových testů (např, D2, AVLT, TMT, CPT), ve kterých řešíte množství úkolů testujících různé aspekty kognice (v kontrastu s dotazníkovými škálámi, ve kterých odpovídáte na otázky o sobě). Ačkoli si lidé s ADHD v těchto testech vedou v průměru o něco hůře než obecná populace, jsou mezi lidmi s ADHD v těchto výkonech obrovské rozdíly.
Použití těchto testů je pro diagnostiku ADHD nevhodné, protože podle jejich výsledku nelze spolehlivě určit přítomnost diagnózy (odborněji řečeno postrádají dostatečnou senzitivitu a specificitu). Např. výkonový test pozornosti Conner’s Continuous Performance Test (CCPT) má malý překryv s tím, co potřebujeme zjistit pro zhodnocení diag. kritéria nepozornost (A-1). Nedávno vyšla metaanalýza 35 studií hodnotících přesnost tohoto testu (Pagán et al., 2022), závěr byl jasný, tento test není dostatečně schopný rozlišovat lidi s ADHD od těch kteří jej nemají. Např. v jedné z těchto studií (Baggio et al., 2019) bylo otestováno 201 lidí s diagnózou ADHD znovu verifikovanou pomocí diag. rozhovoru DIVA 2.0 (DSM-5 skórování). Test CCPT pouze 104 z nich (zhruba 51 %, tedy úspěšnost verifikace diagnózy na úrovni hodu korunou) přisoudil diagnózu ADHD! Zde je jasně vidět, že používání těchto testů vede k chybným závěrům a tím i k poškozování pacientů.
Dobré vyšetření na přítomnost ADHD musí vždy primárně vycházet z posouzení symptomů a příznaků uvedených v diagnostických manuálech pomocí anamnestického a diagnostického rozhovoru (Stanford & Sciberras, 2022; Faraone et al., 2015; World Health Organization, 2019; American Psychiatric Association, 2022; Faraone et al., 2021). Profesor Barkley (2019), který platí za jednoho z největších světových odborníků na ADHD, dokonce napsal na toto téma akademický článek s výmluvným názvem “Neuropsychological Testing is Not Useful in the Diagnosis of ADHD: Stop It (or Prove It)!”.
Biologické testy #
V současnosti neexistují žádné krevní testy, neurozobrazovací metody (jako je fMRI, EEG, fNIRS) nebo jiné biologické metody, které by měly dostatečnou prediktivní validitu pro diagnostiku ADHD. Ačkoli se některé studie snažily demonstrovat diagnostiku ADHD čistě dle biologických ukazatelů, jejich výsledky se nepodařilo zopakovat u větších vzorků. Pro individuální diagnostiku totiž nestačí, že ve studii vyjde nějaký nenáhodný rozdíl mezi lidmi s ADHD a bez na úrovni velkých vzorků, je třeba, aby daný ukazatel byl dostatečně spolehlivý pro jednotlivé pacienty (Stanford & Sciberras, 2022; World Health Organization, 2019; American Psychiatric Association, 2022; Faraone et al., 2021).
Genderová specifika #
ADHD je častější u mužů než u žen, v dětství zhruba v poměru 2:1 a v dospělosti v poměru 1.6:1 (American Psychiatric Association, 2022). Podle některých zdrojů je však poměr žen a mužů v dospělosti spíše stejný (Kooij et al., 2018). Rozdíl v dětství může být částečně daný tím, že ženy mívají častěji převážně nepozornou prezentaci, který bývá (i u mužů) odhalena později. Dalším faktorem mohou být také rozdílná kulturní očekávání od mužů a žen, např. sklon vnímat ženy jako “přirozeně pořádkumilovné” a nebo muže jako “přirozeně rozdivočelé”. Rodiče, učitelé, pediatři a obecně společnost mohou mít zkreslenou představu, že ADHD je problémem “zlobivých kluků”. Dále samotná diagnostická kritéria byla vytvořena na základě studií, které zahrnovaly výrazně méně žen než mužů, a proto mohou být tato kritéria méně odpovídající pro diagnostiku žen (Owens et al., 2018).
ADHD a inteligence #
MKN-11 stanovuje, že příznaky ADHD musí být “mimo limity normální variability očekávatelné pro daný věk a úroveň intelektuálního vývoje (fungování)”, tedy že funkční narušení musíme vždy hodnotit kromě jiného i podle toho, co bychom očekávali od průměrného člověka (v ostatních ohledech) s danou inteligencí (World Health Organization, 2019). ADHD je stejně validním konstruktem v pásmech nízké inteligence i vysoké inteligence. Skupiny s diagnózou ADHD mívají v průměru nižší skóre v testech inteligence než kontrolní skupiny, je ale otázkou, zda se jedná o rozdíl přímo v inteligenci, nebo ve schopnosti soustředit se na test inteligence (Rommelse et al., 2016).
Narušení fungování by mělo být hodnoceno relativně k inteligenci a celkově očekávatelnému výkonu v kontextu dalších vlastností konkrétního člověka. Např. čím má člověk vyšší inteligenci, tím lepší mívá výsledky v různých neuropsychologických testech. Pokud klinik staví diagnózu ADHD na těchto testech, zejména u lidí s vyšší inteligencí tím zvyšuje riziko tzv. falešné negativity – chybnému závěru, že diagnóza není přítomna i když ve skutečnosti je. Nutno však znovu podotknout, že diagnostika ADHD s pomocí neuropsychologických testů není v souladu s aktuálním vědeckým konsenzem, tedy neměly by se využívat ani u lidí průměrné inteligence (Barkley, 2019).
Fakt, že lidé s vyšší inteligencí mívají lepší výsledky v tomto typu testu neznamená, že mají méně problémů vyplývajících z ADHD. I u vysoce inteligentních lidí dochází při ADHD ke snížení kvality života (Keezer et al., 2021). Frustrace z nenaplňování vlastního potenciálu u nich vede často ke kompenzačním mechanismům, které jsou samy o sobě narušující, např. vysokoškolský student s ADHD postupně omezí veškerý sociální život, koníčky a zábavu, aby zvládal školu, na které mu záleží, ale kvůli ADHD mu bere neúměrně mnoho času (Faraone et al., 2015).
Závěr #
Skvělé, pokud jste dočetli až sem! Pokud máte ADHD, zřejmě vás to stálo hodně úsilí a nebo jste se naopak dostali do stavu hyperfocusu a ani nevíte jak dlouho vám trvalo jej přečíst 😀
A co tedy dál, pokud si myslíte po přečtení tohoto článku, že ADHD zřejmě máte? Chtěli bychom k tomu vydat samostatné články, ale než se tak stane, tak aspoň uvedeme pár základních rad. Objednejte se na diagnostiku k psychiatrovi nebo na vyšetření ke klinickému psychologovi. Finálně sice diagnózu uděluje pouze psychiatr, nicméně vyšetření klinickým psychologem pro něj bývá často důležitým podkladem, který zkracuje celkovou dobu vyšetření u psychiatra. Tedy pokud by pro vás byl termínově výrazně dříve dostupný klinický psycholog, má smysl se objednat nejdříve k němu.
Může se stát, že vám všude v okolí nabídnou termíny až za několik měsíců a přijde vám to jako nekonečné doba, řeknete si, že ještě budete hledat jestli nebude něco dříve, začnete to odkládat a najednou uplyne třeba rok nebo dva, tedy násobek té doby, která vám původně přišla nepřijatelně dlouhá (slyšel jsem tento scénář popsaný už několikrát), tedy pokud to podezření vnímáte, hlavně se objednejte.
Zdroje: #
Asherson, P., & Agnew‐Blais, J. (2019). Annual research review: Does late‐onset attention‐deficit/hyperactivity disorder exist? Journal of Child Psychology and Psychiatry, 60(4), 333–352. https://doi.org/10.1111/jcpp.13020
Asherson, P., Buitelaar, J., Faraone, S. V., & Rohde, L. A. (2016). Adult attention-deficit hyperactivity disorder: Key conceptual issues. The Lancet Psychiatry, 3(6), 568–578. https://doi.org/10.1016/s2215-0366(16)30032-3
American Psychiatric Association. (2022). Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder. In Diagnostic and statistical manual of mental disorders (5th ed., text rev.). https://doi.org/10.1176/appi.books.9780890425787
Baggio, S., Hasler, R., Giacomini, V., El-Masri, H., Weibel, S., Perroud, N., & Deiber, M.-P. (2019). Does the continuous performance test predict ADHD symptoms severity and ADHD presentation in adults? Journal of Attention Disorders, 24(6), 840–848. https://doi.org/10.1177/1087054718822060
Barkley, R. A. (2018). Attention-deficit hyperactivity disorder: A handbook for diagnosis and treatment. Guilford.
Barkley, R. A. (2019). Neuropsychological testing is not useful in the diagnosis of ADHD: Stop it (or prove it)! The ADHD Report, 27(2), 1–8. https://doi.org/10.1521/adhd.2019.27.2.1
Barkley, R. A. (2021a). Taking charge of adult Adhd. Guilford Publications.
Barkley, R. A. (2021b). Implications of the executive function—self-regulation (EF-SR) theory of ADHD for estimates of persistence and prevalence. The ADHD Report, 29(5), 8–11. https://doi.org/10.1521/adhd.2021.29.5.8
Faraone, S. V., Banaschewski, T., Coghill, D., Zheng, Y., Biederman, J., Bellgrove, M. A., Newcorn, J. H., Gignac, M., Al Saud, N. M., Manor, I., Rohde, L. A., Yang, L., Cortese, S., Almagor, D., Stein, M. A., Albatti, T. H., Aljoudi, H. F., Alqahtani, M. M. J., Asherson, P., … Wang, Y. (2021). The World Federation of ADHD International Consensus Statement: 208 evidence-based conclusions about the disorder. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 128, 789–818. https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2021.01.022
Faraone, S. V., Asherson, P., Banaschewski, T., Biederman, J., Buitelaar, J. K., Ramos-Quiroga, J. A., Rohde, L. A., Sonuga-Barke, E. J., Tannock, R., & Franke, B. (2015). Attention-deficit/hyperactivity disorder. Nature Reviews Disease Primers, 1(1). https://doi.org/10.1038/nrdp.2015.20
Faraone, S. V., Perlis, R. H., Doyle, A. E., Smoller, J. W., Goralnick, J. J., Holmgren, M. A., & Sklar, P. (2005). Molecular genetics of attention-deficit/hyperactivity disorder. Biological Psychiatry, 57(11), 1313–1323. https://doi.org/10.1016/j.biopsych.2004.11.024
Faraone, S. V., & Larsson, H. (2018). Genetics of attention deficit hyperactivity disorder. Molecular Psychiatry, 24(4), 562–575. https://doi.org/10.1038/s41380-018-0070-0
Fisher, O., Berger, I., Grossman, E. S., & Maeir, A. (2021). Online and intellectual awareness of executive functioning in daily life among adolescents with and without ADHD. Journal of Attention Disorders, 26(6), 870–880. https://doi.org/10.1177/10870547211031982
Hupfeld, K. E., Abagis, T. R., & Shah, P. (2018). Living “in the zone”: Hyperfocus in adult ADHD. ADHD Attention Deficit and Hyperactivity Disorders, 11(2), 191–208. https://doi.org/10.1007/s12402-018-0272-y
Keezer, R. D., Leib, S. I., Scimeca, L. M., Smith, J. T., Holbrook, L. R., Sharp, D. W., Jennette, K. J., Ovsiew, G. P., Resch, Z. J., & Soble, J. R. (2021). Masking effect of high IQ on the Rey auditory verbal learning test in an adult sample with attention deficit/hyperactivity disorder. Applied Neuropsychology: Adult, 1–9. https://doi.org/10.1080/23279095.2021.1983575
Kessler, R. C., Adler, L. A., Barkley, R., Biederman, J., Conners, C. K., Faraone, S. V., Greenhill, L. L., Jaeger, S., Secnik, K., Spencer, T., Üstün, T. B., & Zaslavsky, A. M. (2005). Patterns and predictors of attention-deficit/hyperactivity disorder persistence into adulthood: Results from the National Comorbidity Survey Replication. Biological Psychiatry, 57(11), 1442–1451. https://doi.org/10.1016/j.biopsych.2005.04.001
Kooij, S. J. J., Boonstra, M. A., Swinkels, S. H. N., Bekker, E. M., de Noord, I., & Buitelaar, J. K. (2008). Reliability, validity, and utility of instruments for self-report and informant report concerning symptoms of ADHD in adult patients. Journal of Attention Disorders, 11(4), 445–458. https://doi.org/10.1177/1087054707299367
Kooij, J. J. S., Bijlenga, D., Salerno, L., Jaeschke, R., Bitter, I., Balázs, J., Thome, J., Dom, G., Kasper, S., Nunes Filipe, C., Stes, S., Mohr, P., Leppämäki, S., Casas, M., Bobes, J., Mccarthy, J. M., Richarte, V., Kjems Philipsen, A., Pehlivanidis, A., … Asherson, P. (2018). Updated European consensus statement on diagnosis and treatment of adult ADHD. European Psychiatry, 56(1), 14–34. https://doi.org/10.1016/j.eurpsy.2018.11.001
Kooij, S. J. J. (2022). Adult Adhd: Diagnostic assessment and treatment. Springer.
Michielsen, M., Semeijn, E., Comijs, H. C., van de Ven, P., Beekman, A. T., Deeg, D. J., & Kooij, J. J. (2012). Prevalence of attention-deficit hyperactivity disorder in older adults in the Netherlands. British Journal of Psychiatry, 201(4), 298–305. https://doi.org/10.1192/bjp.bp.111.101196
Shaw, M., Hodgkins, P., Caci, H., Young, S., Kahle, J., Woods, A. G., & Arnold, L. E. (2012). A systematic review and analysis of long-term outcomes in attention deficit hyperactivity disorder: Effects of treatment and non-treatment. BMC Medicine, 10(1). https://doi.org/10.1186/1741-7015-10-99
Stanford, S. C., & Sciberras, E. (2022). New discoveries in the behavioral neuroscience of attention-deficit hyperactivity disorder. Springer.
Owens, E. B., Cardoos, S. l., & Hinshaw, S. P. (2018). Developmental Progression and Gender Differences among Individuals with ADHD. In Attention-deficit hyperactivity disorder: A handbook for diagnosis and treatment (pp. 223–255). essay, The Guilford Press.
Pagán, A. F., Huizar, Y. P., & Schmidt, A. T. (2022). Conner’s continuous performance test and ADULT ADHD: A systematic literature review. Journal of Attention Disorders, 27(3), 231–249. https://doi.org/10.1177/10870547221142455
Riddle, M. A., Yershova, K., Lazzaretto, D., Paykina, N., Yenokyan, G., Greenhill, L., Abikoff, H., Vitiello, B., Wigal, T., McCracken, J. T., Kollins, S. H., Murray, D. W., Wigal, S., Kastelic, E., McGough, J. J., dosReis, S., Bauzó-Rosario, A., Stehli, A., & Posner, K. (2013). The preschool attention-deficit/hyperactivity disorder treatment study (PATS) 6-year follow-up. Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry, 52(3). https://doi.org/10.1016/j.jaac.2012.12.007
Rommelse, N., van der Kruijs, M., Damhuis, J., Hoek, I., Smeets, S., Antshel, K. M., Hoogeveen, L., & Faraone, S. V. (2016). An evidenced-based perspective on the validity of attention-deficit/hyperactivity disorder in the context of high intelligence. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 71, 21–47. https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2016.08.032
Sibley, M. H., Swanson, J. M., Arnold, L. E., Hechtman, L. T., Owens, E. B., Stehli, A., Abikoff, H., Hinshaw, S. P., Molina, B. S. G., Mitchell, J. T., Jensen, P. S., Howard, A. L., Lakes, K. D., & Pelham, W. E. (2016). Defining ADHD symptom persistence in adulthood: Optimizing sensitivity and specificity. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 58(6), 655–662. https://doi.org/10.1111/jcpp.12620
Soler-Gutiérrez, A.-M., Pérez-González, J.-C., & Mayas, J. (2023). Evidence of emotion dysregulation as a core symptom of adult ADHD: A systematic review. PLOS ONE, 18(1). https://doi.org/10.1371/journal.pone.0280131
World Health Organization. (2019). 6A05 Attention deficit hyperactivity disorder. In International statistical classification of diseases and related health problems (11th ed.). https://icd.who.int/browse11/l-m/en#/http://id.who.int/icd/entity/1804127841